Když jsem sáhl po knize Vrabčák od Mary Doria Russell, čekal jsem kvalitní sci-fi. Dostal jsem ale mnohem víc – knihu, která mě zasáhla někde hluboko mezi vírou, etikou a lidskou křehkostí.
Na první pohled je to příběh o první výpravě k mimozemské civilizaci. Signál z hvězdy v souhvězdí Raka zachytí vědci na Zemi a skupina jezuitů se rozhodne vypravit k planetě Rakhat. Jenže tohle není klasická „hard sci-fi“ o technologiích a velkolepých bitvách. Tohle je intimní, bolestivá a filozofická cesta.
Hlavní postava, Emilio Sandoz, je jezuita a lingvista – člověk, který věří, že rozumem a jazykem lze překlenout téměř jakoukoli propast. A právě jazyk, kultura a dobré úmysly se tady postupně mění v nástroje katastrofy. Russellová mistrně pracuje s kontrastem mezi nadšením z objevu a následky nepochopení. Ukazuje, jak i čistá víra může vést k tragédii, pokud naráží na jiný svět – doslova i hodnotově.
Co mě na knize bavilo nejvíc, je její struktura. Děj se střídá mezi „před“ a „po“ – mezi idealistickou výpravou a návratem jediného přeživšího zpět na Zemi. Postupně skládáme puzzle, které je čím dál temnější. A přesto jsem nedokázal přestat číst. Není to akční čtení, ale emocionálně napjaté tak, že vás nepustí.
Autorka má navíc silné antropologické a teologické zázemí, což je znát. Mimozemská kultura nepůsobí jako kulisa, ale jako promyšlený, živý svět. A otázky, které kniha otevírá, jsou nepříjemné:
Co když Bůh mlčí?
Co když naše nejlepší úmysly způsobí největší škodu?
A co zůstane z víry po naprostém zničení?
Vrabčák není kniha pro každého. Je pomalá, místy krutá a emočně náročná. Ale pokud máte rádi sci-fi, které jde do hloubky – něco mezi duchovní existenciální výpravou a kulturním střetem, je to výjimečný zážitek.
Za mě jedna z těch knih, které ve mně zůstanou dlouho. Ne kvůli mimozemšťanům. Kvůli lidem.
Více novinek
Pochválit
Sdílet
