Tiché panenky jsou přesně ten typ thrilleru, u kterého si řeknete, že dáte jednu kapitolu před spaním… a najednou jsou dvě ráno. Rita Herron tady skvěle pracuje s atmosférou — zasněžené Appalačské hory, opuštěné lesy a pocit, že něco není v pořádku prakticky od první stránky. Celou dobu jsem měl nepříjemný pocit napětí, který mě nutil číst dál.
Nejvíc mě bavilo, že kniha nestaví jen na brutalitě nebo šokujících scénách, ale hlavně na psychologii a atmosféře. Ellie Reevesová působí lidsky — není to neporazitelná hrdinka, ale člověk, který dělá chyby, pochybuje a zároveň se odmítá vzdát. Díky tomu jsem jí všechno věřil mnohem víc než u spousty jiných thrillerů. A Derrick Fox tomu dodává další rozměr, protože mezi nimi funguje přirozené napětí i chemie.
Styl psaní je hodně svižný, kapitoly krátké a autorka umí perfektně zakončovat scény tak, že prostě musíte pokračovat. Přiznám se, že pár zvratů jsem odhadl, ale vůbec mi to nevadilo, protože hlavní síla knihy je podle mě v tom, jak vás vtáhne do té mrazivé atmosféry. Ty lesy a horské městečko působí skoro jako další postava příběhu.
Co oceňuju asi nejvíc je fakt, že kniha není zbytečně překombinovaná. Nesnaží se být za každou cenu „nejchytřejší thriller všech dob“, ale místo toho nabízí přesně to, co od dobrého thrilleru chci — napětí, temnou atmosféru, sympatické postavy a příběh, který mě donutil pořád obracet stránky.
Pokud máte rádi napínavé thrillery ve stylu Bryndzy nebo Angely Marsons, tak Tiché panenky podle mě stojí za přečtení. Za mě hodně příjemné překvapení a rozhodně série, u které chci pokračovat dál.